Ráno jsem si říkal, že se tentokrát určitě nikam nepůjde. Pršelo, foukal vítr, byla mlha, prostě hnus. Naivně jsem si myslel, že si konečně trošku odpočinu. Nehledě k tomu, že odpoledne máme mít turnaj v kuželkách.

Omyl, už v 8.00 hodin ráno první mobil od Olyho: "Jdeme, nebo ne?". Odpověď: "Nevidíš, jak to venku vypadá?". Oly: "No a co, ten kousek vyběhnem.". Po krátkém přemýšlení a úvaze, že Pepín je rozumný člověk, a že ani jemu se nebude chtít, odpověď: "Je mi to jedno, ale domluv se ještě s Pepínem.". Sotva položím telefon, už zase zvoní. Tentokrát Pepín:"Jdeme, nebo ne?" Odpověď: "Nevidíš, jak to venku vypadá? Domluv se s Olym.". Pepín: "Není umění chodit za pěkného počasí, já mu zavolám.". Už mi bylo vše jasné, a tak jsem se začal pomalu oblékat. Telefon - už zase Oly: "Tak jdeme! Přijedem pro tebe autem a půjdem z Ráztoky.". Jen jsem se stačil doobléct a najít pláštěnku, kouknu z okna a vidím dvě auta.

Vyjdu ven a přes zamlžené okénko vidím, že Olyho auto je plné. Kouknu pořádně a nevěřím svým očím. Kromě Olyho v něm sedí jeho manželka Pavla a Tomáš a Zdenka Krestovi. Je to šok. Zdenka není vyznavačka náročných tras a několikrát "vystupovala" z turistiky. I když na Radhošť vyběhne vcelku lehce, nevěřil bych, že se za takovéto sloty na tůru vydá. Nasedl jsem k Pepínovi do auta a celou cestu na Ráztoku jsme uvažovali, jak to Oly s Tomášem zaonačili, že ty "robky" s námi vyjely. Že by touha po získání razítka do záznamníku? Jak jsem se později dozvěděl, rozhodla stará dobrá taktika. Tomáš Kresta: "Zdenko, jeď s námi, Pavla jede taky.". Oly Kolařík: "Pavlo, jeď s námi, Zdenka jede taky.".

Auta jsme zaparkovali na parkovišti U Kociánů, a protože nás špatné počasí neopustilo, oblékli jsme pláštěnky, vzali deštníky a ve čtvrt na deset jsme vyrazili na Ráztoku.

Na Ráztoce bylo v bufetu zavřeno, a tak jsme si alespoň udělali společnou fotku.

Vzpomněl jsem si na Radima Holeňu, který mne požádal, ať vyfotím zbytky po turistické mapě, která byla postavena u bufetu, a kterou nějaký dobrák odřezal. Zbyla z ní jen část dřevěných podpěr.

Poté, co jsme se zvěčnili, jsme vyrazili kousek po asfaltové cestě - "Knížecí" a pak jsme odbočili vpravo po zelené turistické značce do lesa a pěšinou kráčeli směrem k hřebenu.

Počasí se trošku umoudřilo, alespoň přestalo pršet, a tak jsme si mohli sundat pláštěnky. Na tričko s krátkým rukávem to ale nebylo. Krásnou přírodou jsme stoupali po stezce k hřebenu.

Museli jsme zdolat i pár přírodních překážek.

V horní části se držel sníh, a tak jsme si mohli vzpomenout na výstup na Skalku, kde jsme byli v březnu.

Na hřeben jsme vystoupili v 10.45 hodin, kde Oly odlehčil svému baťůžku.

Po krátkém občerstvení jsme dorazili do hotelu Radegast, kde byla kontrola turistů z Kunčic pod Ondřejníkem, a kde jsme dostali do záznamníku další razítko. V restauraci jsme chvilku poseděli a poobědvali.

Pivo, které se tam toho dne čepovalo, a které jsme zkusili - Radegast desítka - můžu každému doporučit. Po občerstvení jsme vyrazili zpět.

Zase začalo foukat, a pršet.
Zpět jsme šli stejnou cestou, z hřebenu vlevo po zelené na Ráztoku.

Znovu jsme překonali překážky, které nám příroda na trase připravila.

Deště, větru i únavy cestou přibývalo a každý se chránil jak mohl. Dobrou náladu nám počasí však nekazilo, mohlo být i hůř.

Z lesa jsme vyšli na Knížecí a vraceli se zpět na Ráztoku. Nakonec nás Zdenka, která se celou dobu držela vzadu, všechny doběhla. Všimla si značky, která vedla lesem a zatím, co my ostatní jsme kráčeli po cestě, Zdenka si trasu zkrátila pěšinou a u Ráztoky byla první.

Pak už nezbylo, než dojít k autům, odjet domů a připravit se na turnaj v kuželkách.